Zážitky týmů:

bednajt (pěšky)

Happy Matfyz friends (pěšky)

Plyšový radiátor (cyklo)

frikulín (pěšky)

f.r.i.k.u.l.í.n. (cyklo)

Organizátorské zážitky

Za Nosem 2007

Happy Matfyz Friends

Na start na nádraží jsme dorazili asi v 18.30, byli jsme pouze 2, Honza a já (Míša), někoho dalšího, kdo by měl čas, jsem nesehnala. Mým mottem pro hru bylo „není důležité vyhrát, ale dojít do cíle“, protože to byla naše teprve druhá šifrovačka.

Dostali jsme první šifru a po chvíli vyrazili ke garážím, kde už sedělo několik týmů na louce. Nic jsme nenašli a tak jsme se vydali na obhlídku Jaroměře, zda-li se někde poblíž nachází železářství. Hledali jsme marně, tak jsme si zavolali o nápovědu. „Následuj jeho kroky“ nám k ničemu nebylo, tak jsme si rovnou vyžádali řešení. Garáže před nádražím. Po chvilce obhlížení jsme nalezli nápis vrátnice, ale šifra nikde. V garáži zrovna byl nějaký pán, tak jsme se ho zeptali, jestli není Jiří. Pokusili jsme se mu vysvětlit, co tu všichni ti lidé dělají a poslal nás někam do Nádražní ulice, že tam je nějaká vrátnice. Tam samozřejmě nic nebylo, tak jsme se vrátili, znova místo prohledali, ale šifru jsme našli až když jsme si zavolali o radu.

Jakmile jsme viděli šifru, stačilo jen najít na mapě Průmyslovou ulici a už se šlo.

Během chvilky jsme posílali SMS Maxovi a cestou do Josefova jsme šifru přibližně rozlouskli, na mapě jsem ke své radosti našla, že Bastion jedna opravdu něco je. Pak nastal hlavní problém: kde ten Bastion je? Prošli jsme se pěkně, zavolali jsme si o radu kde nám oznámili, že musíme najít dveře s nápisem Bastion. Tak jsme se vydali na další bloudění (teď už za tmy), nakonec jsme zamířili směrem do centra, kde jsme se zeptali nějaké paní, která nás poslala kus zpět. V budce u vchodu jsme se zeptali vrátného, který nás nasměroval na správné místo, a my konečné po více než hodině a půl našli Bastion.

Podzemní chodby se nám líbily, akorát nás někdo při vstupu mylně informoval, že všechny stropy jsou stejně vysoko... Do hlavy jsem se bouchla asi jen 2x, takže nic hrozného:-) Týmy o více členech měli výhodu, ale zapamatovat si 2x 14 slov není zas tak moc, pořád si všechny pamatuji:-) Po chvilce jsme si je začali řadit podle abecedy kamarádů, což nám usnadnilo řešení. Orgové pak po chvíli zkontrolovali, jestli máme dárky správně pojmenované a to, že místo bonbonů nám odsouhlasili i Bonpari, nás utvrdilo v tom, že šifra bude souviset s prvními písmeny. Bohužel to tak nebylo a nechali jsme si prozradit řešení.

U mostu jsme po půl hodině hledání šifry volali o pomoc. Honza v parku nenašel nic zajímavého, tak jsem se šla podívat já. Taky nic. Pak nějaký tým koukal pod lavičky, nechtěla jsem ale opisovat. Pod jednu jsem koukla, nic tam nebylo, tak jsem šla pryč. A volali jsme o řešení.

Než jsme došli k rybníku, asi ve 3 hodiny začalo trochu pršet, schovali jsme se na zastávce a Honza rozhodl, že se jde spát. Jelikož každou chvilku kolem projel kamion, nepodařilo se mi usnout a po hodině a půl odpočinku jsem šla pro šifru. Vypadala pěkně, ale po víc než hoďce jsem přišla jen na to, že pod čarou jsou jen I a III. Nápověda mi nepomohla, šla jsem ještě jednou obejít „místo činu“, ale nic zajímavého kromě několika týmů tam nebylo, žádný rybář co  by podal svědectví. Tak po další hodině přišlo na řadu řešení a Honza musel vstávat.

Jídelní lístek byl pěkný, během chvilky Honza odhalil princip.

S Kuksem jsme si moc nevěděli rady, odhalili jsme pouze, že když pár kamarádů vynecháme, ostatní tvoří slovo „Pokračujte“. Tak jsme pokračovali po červené, na rozcestí ale nic nebylo, takže další nápověda a posléze řešení.

Cestou k Betlému jsme nesledovali pozorně mapu, místo po červené jsme šli po silnici, takže jsme si to o 2 km protáhli. Princip šifry jsem po chvilce odhalila, opsala si názvy soch, 1 a 8 bez lidí jsem určila jako oddělovač. Pak nastalo různé kombinování, počítání jednotlivých čísel, nic nevycházelo. Oddělovačem jsem si byla jistá, krásně to vycházelo. O řešení jsem určitě volat nechtěla, tuhle jsme museli vyřešit. Nakonec jsme se nápovědy zeptali, podle čeho máme sochy rozdělit. Počet postav. Ale nebylo pro mě jednoduché odhalit co je postava, když ne všechny měli hlavu:-), jestli se počítala zvířata? Nakonec jsme zkusili znova rozdělení, které už jsem asi před hodinou zkoušela. A vyšlo to, protože minule jsem udělala chybu, zaměnit jednu tečku za čárku a hned je to hodina + 40 minut navíc. Škoda. Už jsme měli celkem 13 hodin a 10 minut za nápovědy.

Na golf jsme se vydali lesní cestičkou. Po chvíli jsem nabyla dojmu, že hledanou modrou značku už jsme přešli, že bychom se měli vrátit, ale Honza trval na tom, že budeme pokračovat, určitě narazíme na nějakou pěknou cestu. Nakonec se ukázalo, že jsme šli celou cestu správně. Než jsme se stačili projít po hřišti, všimla jsem si šifry hned u stromu. Zapsali jsme se do kroniky a divili se tomu, že jsme tu teprve třetí. Než jsem se stačila do příběhu začíst, Honza už odhalil princip. Sice nám vyšlo „Nwuzwv“, Honzu to ale moc netrápilo a vydali jsme se do Nouzova.

Než jsme si našli pěkné místo k posazení, už mě napadl princip a během chvilky jsme pokračovali.

U kluziště jsme zajásali, když po označení kamarádů (jména jsme si samozřejmě všechna pamatovali:-)) zbyli ti dávající „Pokračujte“. Seřadili jsme ulice, pak i příjmení a vydali se přibližně na východ. Po pár kilometrech jsme došli skoro až k Labi, byl tam ale zákaz vstupu. Volali jsme si o radu, prý to má být u posedu. Vrátili jsme se až ke kluzišti a začali prohledávat okolí, podle mapy tam potok byl.... Našli jsme jen vyschlé koryto, posed nikde. Hledali jsme dál, nakonec jsme znova volali. Mezi řepovým polem a rákosím, má být poblíž více posedů. Tak jsme se vydali přímo Za Nosem, skrz makové a pak řepné pole. Tenisky teda dopadly:-). Přišli jsme jen 2 metry od posedu. Kdesi z houští se vynořil jiný tým a jen kolem nás prošel. Než se šifra dostala ke mně, Honza už věděl princip a tak se začalo kreslit. Vzala jsem si na to sice pastelky, ale nedodržela jsem přesně barvy výsledných písmenek, navíc jsme si některými nebyli jisti, tak jsem začala znova, tentokrát podle postav. Vyšlo nám „Jaromer oar?e u nadrazi“. Prostřední slovo jsme nebyli schopni vyluštit, tak jsme se vydali zpět. Chtěli jsme jít po žluté, která vede přímo na nádraží, ale cestou jsme ji ztratili, tak jsme si trošku zašli, nohy už začaly pěkně bolet. U nádraží nás nic podezřelého nečekalo, tak jsme volali o nápovědu, že potřebujeme jen prostřední slovo. Pokyn zněl ať vyjdu před nádraží, co tam vidím? Garáže se mi tam moc nehodily, naše slovo bylo na 5 písmen. Honza našel kýbl s pochybným obsahem a napsali jsme Maxovi, že už jsme tu. Bylo půl osmé, 25 hodin na cestách. Ušli jsme asi 45 km.

Za chvíli už jel vlak, tak jsem si jen zavolala, jestli do cíle nemusíme chodit, aby mi jen přivezli věci. Před námi dokončily hru jen 2 týmy. Ale náš čas z nápověd byl dost veliký...

Pak už mě čekal úkol poslední, dostat se do Prahy pěti různými vlaky. O půlnoci jsem tam byla a pak už jsem jen ráno pokračovala až domů.

Hra se nám moc líbila, pěkně jsme se prošli, líbil se mi příběh o Lubovi a hlavně mě potěšilo, že se nám podařilo rozluštit posledních 5 šifer a úspěšně jsme došli do cíle.

Organizátorské zážitky

I my máme o čem psát

Pozítří to všechno začne. Rozvezeme šifry a budeme pozorovat týmy, které přijeli do okolí Hradce Králové, jak zápolí s našimi nástrahami. Doufám jen, že se nebudou prát s čísly, písmenky a čarami celé nabízené dvě noci. To bylo opravdu jen krajní řešení pro ty, kteří mají tolik chuti a sil. Teď mám konečně trochu čas mezi tím nejen herním shonem, tak se vám pokusím přiblížit, jak to vypadalo v zákulisí.

 Hned po ukončení minulého ročníku, možná už v jeho průběhu při dlouhé noci v cílovém místě, jsem začal přemýšlet o variantě, co dál, když tento bude úspěšný. Chtěl jsem to zkusit ještě jednou ale ostatní spoluorganizátory přesvědčili až reakce týmu ať už to bylo vyřčeno z jejich úst v cíli nebo zapsáno v některé z reportáží. A bylo jasno. Pokusíme se o další hru. Bylo by příjemné ukázat účastníkům také okolí našeho bydliště. A bylo rozhodnuto, že trasa povede v blízkém či dalekém okolí Hradce Králové. Ještě před touto myšlenkou jsem měl velké přání: Opravdu moc jsem chtěl oslovit účastníky s novinkou v šifrovacích hrách a to pořádat hru, kde se nebude chodit po vlastních, ale jezdit na kole. Proto se na webu hned objevila anketa, jak moc návštěvníci jezdí na kole. Sám jsem vášnivý cyklista a vím, že kolo skýtá větší možnosti jak pro samotného jezdce = soutěžícího, tak pro organizátora. A už tu byli oponenti: „Vždyť ti nikdo nepřijede“ – neúspěch je riziko každého začátku a kdo se ho bojí, ten nic nezačne. Nakonec je přihlášených jen několik týmů na cyklo a těmto průkopníkům velice fandím a trochu i závidím :-) „Je to nebezpečné jezdit v noci na kole“ …ehm…opravdu? A už jste to někdy zkusili? Jsem toho názoru, že není nic lepšího, než si v letní noci vyrazit na kolo. Tedy pokud máte kvalitní světlo, ale to už záleží na vás. Není takové vedro, a provoz je téměř žádný. A poznámky, že na silnici jezdí více šílenců, kterých je ve dne na silnici mnohokrát více, se týkají pouze silnic první třídy. O jedoucích autech máte také větší přehled, protože na ně upozorňuje už před zatáčkou jejich osvětlení. Nikomu tady asi nemusím popisovat krásy noční krajiny. Mimo to všechno v červnu je v noci tma pět hodin a při takových hrách její vetší číst pravděpodobně prosedíte někde nad papírem s úkoly :-P

 Zrodila se tedy zcela nová hra. Trasa byla hned. Tedy byly dvě: něco přes 100 km a něco více přes 50 km. Bylo mi úplně jasné, kam by se měli účastníci v našem kraji podívat. Na jednu zapomenutou rozhlednu, která není ani v mnohých mapách, k nádherné podzemní pevnosti v Josefově, na hospitál v Kuksu a Braunovy sochy v blízkém lese. Ti zdatnější také k pohádkové přehradní hrázi přehrady Les království, na vrchol Zvičiny a k rodnému domku Karla Jaromíra Erbena v Miletíně. Už na podzim jsme se vydali prozkoumat zamýšlenou kratší trasu. Jak jinak než na kole. Ale nebylo zrovna příjemné počasí. Silný podzimní vítr, jak to tak bývá, foukal stále proti, ať se jelo jakýmkoli směrem. Když začalo pršet věřil jsem, že je to daň za krásné počasí při samotné hře. Dnes to ale vidím skepticky, ale optimismus mě neopouští. Uvidíme v pátek. Nejdelší zastávka byla na zapomenuté rozhledně v Libníkovicích, kde jsme počítali a měřili co se dalo. Naše benevolentnost nakonec byla velká, takže šifra vypadá tak, jak vypadá. A cestou přicházeli další a další nápady na šifry a vychytávky. V Josefově bylo už zavřelo, tak jsem si opsal mobil na jeli jsme domů a za námi byl jen prach a pytel nových nápadů.

 S Josefovem jsem měl jasný cíl. Dostat účastníky dovnitř. Organizátor číslo dvě, stálý pesimista, mi stále tloukl do hlavy, že mě s mými nápady poženou sviňským krokem. Ale viz myšlenka výše. Zavolal jsem tam, zhruba řekl, co mám na srdci a už byla sjednaná schůzka. Jednou ráno jsem přijel do pevnosti a setkal se se dvěma příjemnými chlapíky, kteří měli nastarost chod podzemního labyrintu. Po rozhovoru s nimi jsem byl plný elánu. Po celou noc budeme moct pod jejich dozorem využívat pevnost dle libosti (samozřejmě ve jménu bezpečnosti a úcty ke vzácné památce). Orgem 2 jsem byl v tu chvíli málem prohlášen za svatého. Od té doby jsme si přáli, aby přijelo co nejvíce lidí a mohli se svobodně podívat do podzemních chodeb. Na jaře dorazil do Josefova početný tým organizátorů, prošli jsme podzemí a zázemí a domysleli všechny detaily. Takovou vstřícnost, se kterou jsme se setkali, asi nikdo z nás nečekal.

 A začaly přípravy. Přesná stanoviště a principy luštění šifer. Jednou večer jsem s jedním z organizátorů sedel u pivka nad rozloženou mapou a plánovali jsme podrobnosti tras. V tu ránu mě asi něco bacilo. Snad by se to dalo nazvat múzou. „Hra bude mít děj!“ vyhrkl jsem. Bude o hrdinovi, který bude slavit svátek. A už se ze mě valily tuny nápadů na zatím trapné hospodské hříčky, které ve většině byly později dotaženy do smysluplného konce. Všechny principy, které byly do tohoto okamžiku vymyšleny, byly shozeny se stolu a začínalo se vlastně od začátku.

 Prakticky celý letní semestr jsem chodil do školy s tlustými deskami plnými papírů s nepřehlednými poznámkami a o přednáškách z konceptů dělal celistvé šifry, tvořil děj a zasazoval do něj vymyšlené úkoly. A nespokojil jsem se jen s dějem samotným. Chtěl jsem, aby je účastníci více zamysleli. Aby sáhli do „minulosti“ a byli nuceni k řešení jedné šifry použít nějakou informaci z předchozích stanovišť. Celou hru provázat v celek a nemít jen šňůru úkolů, které si jsou navzájem cizí…omlouvám se, nepřiměřeně jsem se rozvášnil. Opět k věci.

 Časem proběhlo ještě několik cyklo výletů po zamýšlených trasách a upřesňovala se umístění stanoviště, aby se mohly zcela dokončit tajenky úkolů. Mimo to napadla jednoho z organizátorů skvělá myšlenka. Jeho bratr chodil létat na sportovní letiště v Josefově. Měl tam kamaráda, který měl kamaráda a jeho mamka je manželkou správce letiště. Přes tento řetěz známostí jsme se dostali až na letiště, kde se nám podařilo dojednat cíl s hospůdkou, prostorem na stanování, ohništěm, sociálním zařízením a hlavně výbornou polohou! Ta vnesla do organizace nové možnosti. Částečné předělání obou bicyklových tras a přidání pěší trasy, která by sice hře pomohla, ale do této doby by nevedla příliš atraktivním prostředím. Proto jsem se jí bránil. Hned jsme tedy začali s propagací, která měla oslovit i chodce. Vytvořili jsme i plakátek, který jsme s horlivostí roznášeli po školách a cyklostezkách, ale s nevalným konečným výsledkem.

 Rozjela se registrace a hned 2. přihlášený tým měl zájem o 100 kilometrovou cyklistickou trasu. To mě uklidnilo, že můj průkopnický nápad bude mít ohlas. Následující 2 měsíce se nesli v duchu aktualizování seznamu týmů, kontrolování internetové banky a vytváření šifer na jinak nudných vysokoškolských přednáškách. Všechno klapalo jako hodiny a v hlavách se nám rodily nové a nové nápady a vychytávky. A bylo po termínech platby, přijel jsem ze Slovenska a rychle napsal a odeslal poslední informace před hrou, které obsahovaly místo startu, orientační mapku, připomenutí některých důležitých skutečností a několik možných dopravních spojení z různých koutů republiky.

 Čtrnáct dní před hrou jsem se ještě na kole vydal na průzkum některých stanovišť a při té příležitosti jsem navštívil i pevnost v Josefově. „Dobře, že jste tady. Vyskytly se totiž nějaké komplikace.“ Ozvalo se z okýnka pokladny a ve mně by se málem krve nedořezal. Jak mě bylo později vysvětleno správci pevnosti, vedení zakázalo volný pohyb osob bez průvodce v pevnosti, který byl do té doby i částí běžné prohlídky. Prý se to ale snad vyřeší nějakým papírem, kdy podpisem odpovědnost přebere vedoucí skupiny. A pokud ne, můžeme být v blízkém Ravelinu, kde jsou také podzemní chodby, i když ne tak rozsáhlé. Nakonec se to však vyřešilo a my jsme mohli účastníkům hry nabídnout volný pohyb po pevnosti.

 Musel jsem pryč, takže kopírování šifer opět nezbylo na mě. Největší problémy dělalo UFO, jehož stopy nebyly v polích na tmy dobře viditelné a stále se ten obrázek upravoval a upravoval…i když nemusel, protože přes jeho viditelnost tohle stanoviště bylo rekordmanem v počtu vybraných řešení. Proběhnul ještě dýchánek organizátorů, kdy jsme si rozdělili úkoly a promysleli celou logistiku náročného začátku hry.

 Čtvrtek byl ve znamení nákupů některých věcí na hru a rozdělování šifer do folií. V pátek ráno to všechno začalo. Vše mělo pokračovat podle stanoveného harmonogramu. V 10 hodin se začínalo velkým nákupem jídla, pití a posledních dárečků pro Lubomíra. Pak se pokračovalo doma, kde se odehrávalo balení přesně podle seznamu, aby se na něco více či méně důležitého nezapomnělo. Zároveň také složit střešní nosič na kola. V 15 hodin se vyzvedávaly prodlužovací šňůry a před nimi bylo ještě potřeba v kopy centru vyzvednout zalaminované vzkazy posledního stanoviště, které ovšem nebyly připraveny. Přijel jsem domů, kde již čekal org, který měl obsluhovat start cyklistů. Dostal co potřeboval a zase odjel. Pak se mimo plán stavila těhotná kamarádka, která jela kolem. Naštěstí nenarušila běh celého systému. To až organizátor, který se dostavil o 15 min později. Před startem v Jaroměři měl ještě vyzvednout dřevo v jedné truhlárně, odpojit vozík v pevnosti, vzít mapy pro účastníky a v 17:30 být připraven na startu pro pěší účastníky. Bylo 16:15. Už jsme měli být 15 minut na cestě do Josefova. Cestou jsme umisťovali šifry první části cyklistické trasy a mezi tím přijímal několik hovorů od opožděného organizátora, který například volal, že se mu ztratil druhý organizátor. A byl jsem na nervy. V Pevnosti jsme byli v 17:30, kdy začínali první pěšáci vyrážet na trať a od nás je dělila pouhá dvě stanoviště. Nastalo rychlé rozdělování úkolů a zběsilé běhání po pevnosti a roznášení předmětů, svíček a tahání elektrických rozvodů. Při tomto shonu jsem bohužel vyměkl a nabyl dojmu, že hráči nemohou ve stanovém čase bez mapy projít podzemí a proto jim darujeme i mapu. V průběhu hry jsem se pak přesvědčil, že toto rozhodnutí bylo zbytečné.

 Následujících několik hodin uplynulo jako voda a bylo potřeba umístit šifry na trasu za Pevností. Konečně jsem měl při řízení auta trochu čas a po jedenácti hodinách bez jídla mě byla dopřána houska se šunkou. Jen jsme zapomněli vzít něco k pití. V sadech u Komenského ulice jsme pod lavičky připíchli nápovědy a jelo se dál. Na Betlém kousek na kole, k nejsevernějšímu greenu na Nové Americe zase kus pěšky. Ve 3 ráno bylo hotovo a byl jsem opět v Josefově. V tu dobu ji už prošli všechny pěší týmy a čekali jsme na cyklisty, kterým ty jednoduché úkoly, které je cestou sem čekali, zabrali překvapivě mnoho času. Když přišla první SMS od Oslavence, zaradovali jsme se, že aspoň nějací cyklisté podzemí navštíví. Čtyři ze šesti týmů dorazilo včas, i když většina na poslední chvíli, kdy jsme už za nimi vyklízeli pevnost, aby byla připravena na sobotní provoz turistů. Sbalili jsme organizátorský noční tábor a vydali jsme se do cílového shromaždiště. Převoz na letiště byl realizován celkem pěti auty. Tam jsme vše zase vyložili a konečně nastal čas, kdy bylo možné trochu si oddechnout. Kolem oběda jsme jen vyměnili píchačky mezi garážemi u Jaroměřského nádraží za kbelík s velice nechutným obsahem, do kterého si později soutěžící měli sáhnout pro poslední vzkaz. Bylo to velice zábavné, připravovat takovou zákeřnou věc :-) Poté jsme ještě umístili předposlední staniště pro pěší na posedu v poli a bylo hotovo.

 Následoval odvoz uschovaného auta jednomu z Jeníčků, kteří byli v 15 hodin teprve u Betléma. A pak už se jen čekali na týmy, které pomalu začaly docházet do cíle. Organizátorské taxi bylo využito téměř na 100%. V cíli jsme vyslechli zážitky a výtky týmů, probrali řešení šifer a až do jedné hodiny ranní poutníci vydrželi sedět u ohně a bavit se. Pak na ně padla únava a zůstala jen zbylá hrstka tří organizátorů, kteří neodjeli domů a jeden tým, čekající na první ranní vlak.

 Jako první na kole dorazil Plyšový radiátor, který se zároveň po několika hodinách absence dalších týmů stal vítězem cyklistické trasy, která na jejich tachometrech měřila ke 160 kilometrům. Konečně byl i čas, aby hlavní organizátor na 2 hodiny složil hlavu vedle které měl dva mobilní telefony, papíry a tabulky. Po posilujícím spánku se vše vrátilo do herních kolejí. Dojížděly a docházely zbylé týmy a ti, co přespali, se vydali domů. Na řadě bylo uklízení organizátorského tábora, který jsme v neděli hodinu po poledni opustili. Cestou jsme uklidili pár stanovišť trasy a v časové tísni jsme vyjeli k domovům.

 V pondělí budíček v 7 hodin. Hned po dotěrném zvuku budíku zvoní ještě dotěrnější telefon: „Dobrý den. Našel jsem tu nějaké šifry. Máte na to povolení od Povodí Labe?“ Ozvalo se v telefonu. Byl to hrázný z Lesa Království. Pro materiály se prý máme zastavit u něj. Z očekávané návštěvy nakonec nic nebylo. Hrázný neotevíral a obálka byla na svém místě. V odpoledních hodinách skončilo zahlazování stop po hře. Nastalo upravování webových stránek, počítání úplných výsledků a přemýšlení nad dalšími plány…