Zážitky týmu:

Iontový stabilizátor
Název týmu:
frikulín
Reportáž ORGů

Iontový stabilizátor
Jak jsme šli rovnou Za nosem

Noční šifrovací závod Za nosem se letos konal poprvé a doufejme, že ne naposled, protože stál opravdu za to. Náš tým ho absolvoval v skoro klasické sestavě Čiko, Godar, Laire a já. Jako nultou šifru můžeme označit nalezení optimálního způsobu dopravy z Brna do výchozího místa (obec Luže, asi 10km od Vysokého Mýta). Tento úkol s přehledem zvládl Godar a do Luže jsme dojeli s necelou dvou hodinovou rezervou. Sotva jsme vystoupili z autobusu začalo pršet. Nejspíš právě nepřízeň počasí způsobila, že se hry zůčastnilo jen devět z patnácti přihlašených týmů. Nezbývalo nic jiného, než najít nejbližší hospodu a počkat na start. Čiko si čekání zpříjemnil konzumací asi kila a půl špaget, které nakonec mimo Laire obešly celý náš tým. Jak se později ukázalo, právě špagety sehrály klíčovou úlohu při řešení jedné z šifer.

Na startu jsme byli přesně v 18:00. Po zaplacení startovného jsme dostali letáček s informacemi o hře a umístěním první šifry. Okamžitě začala nám vlastní "kooperace" v týmu, která evidentně rozhodila přítomného organizátora.

První šifra byla u kostela. Po bližším prozkoumání bylo jasné, že o vlajkovou abecedu nepůjde. Padl návrh měřit úly mezi rukama jednotlivých panáčků. Nicméně byl okamžitě zavrhnut, protože změřit úhel podle úsečky, která se skládá z šesti pixelů, ledabile poskládáných s nějakou rozumnou přesností bylo dost nemožné. Navíc několik panáčků se stejným úhlem mělo různé vlajky i hlavičky a tak jsme se snažili najít jiné řešení. Nakonec i přes zákaz haluzení byl jako další stanoviště zvolen hrad Kušumberk s tím, že "pokud to tam nebude tak holt zavoláme nápovědu no". Došli jsme na Košumberk a ono to tam nebylo, tak jsme holt volali nápovědu. Naše první zkušenost s nápovědou, která se posléze stala výtaným zpestřením na několika šifrách byla následující. Po vytočení čísla a spojení hovoru Godar předal klíčové údaje a dostal odpoveď: "Nápověda jsou úhly". Po tomto sdělení letělo vzduchem pár ostřejších slov o šesti pixelech a Godar zavěsil. Chvíli na to nám volala nápověda zpět. Tentokrát jsem vzal hovor já, protože Godar stále nebyl v takovém stavu, aby právě tento hovor nebyla naše poslední nápověda ve hře. Tenký hlásek nám sdělil upřesnění o zaokrouhlení na desítky a šifra byla za chvilku vyřešená.

Druhá šifra byl jednoduchý posun a kromě polohy další šifry nám sdělila i upozornění na nebezpečí, které nám může hrozit při scházení cesty z kopce. Toto upozornění jsme si opravdu vzali k srdci, zvlášť, kdyz Čiko na popisovaném místě hodil luxusní držku právě při hledání této šifry.

Další šifra byla průchozí a tak jsme se rychle dostali na čtyřku. Chvilku jsme řešili co s rozházenými čísly v jednotlivých polích tiketu (po zkušenostech z letošního OSUDu), ale moc nám to nevycházelo. Zajímavější část šify byly číslo tiketu a šipka směrem k políčku šance. Prakticky okamžitě jsme rozkódovali Žižku a začali hledat v legendě mapy nějakou spojitost. Našli jsme Žižkův stůl ani nevím jak, ale Čiko v mapě chvilku na to našel Žižkovu šanci a bylo jasno. K našemu štěstí jsme po cestě potkali nějakého místního, který nám poradil zaručeně tu nějkratší cestu. Začalo pršet a nejkratší cesta se ukázala jako nejdelší. Navíc mokrá tráva po kolena nám taky moc nepřidala. Naštěstí šifru jsme hned našli, posbírali, sepsali a luštili. Bohužel jsme s ní ani po hodině nehnuli a tak byla jasná volba slečna na help-desku. Nápověda zněla úžasně: "Barvy, substituce, spojit". Začali jsme si o nápovědě myslet svoje. Po chvilce naštěstí Čiko našel princip a už jsme byli na cestě dál.

V duchu způsobu našich přesunů mezi stanovišti, Čiko určil azimut a šlo se. Přes louku, přes pole, přes křoví, ze srázu, ale musí se nechat, na cestě ke kapliččce jsme se vynořili necelých padesát metrů od ní.

Následovala další průchodová šifra, možná ale jen díky Laire, která dotáhla do konce myšlenku o prvních písmenech, kterou jsme s Godarem zavrhli se slovy "A na co by tady jako byla ta osmisměrka". Po vyluštění jsme se přesunuli do Stříteže. Přestávalo pršet, zato se dělala pěkná mlha.

Ve Střítěži jsme se nakonec zdrželi déle, než by bylo zdrávo. Na první pohled jednoduchá šifra nás potrápila. Bylo jasné, že řešením bude číslo nějaké kóty poblíž. Po různých kombinacích sčítání, odčítání, násobení a dělení všeho možného, co souviselo s uvedenými údaji, jsme prohlásili podélnou čáru za desetinnou čárku a stačilo získat čtyři cifry do kóty. Trvání první světové války jednoznačně určovalo, že cílová kóta bude minimálně 400m, čemuž odpovídaly i údaje na mapě. Nejpřijatelnější se nám jevila kóta 418,2 (Kozinec). Teď už zbývalo jen najít způsob jak dostat zbylé potřebné cifry. Jelikož první údaj neměl nic společného s přesnými daty, postupovali jsme tak podobně i u ostatních: útok na Světové obchodní centrum byl v podstatě jeden, co na tom, že byly dva; Karlova univerzita má celkem 17 fakult (na tomto místě je nutné poznamenat, že sehnat v pátek v noci někoho, kdo vám řekne počet fakult Karlovy university není vůbec jednoduché a poté, co vám řeknou, že jich je 17, si o nich nemůžete myslet, že jsou střízliví počet fakult při založení uni byl čtyři). Nicméně 1+7=8 a máme tady potřebnou osmičku. Oříškem zůstávala Zlatá bula sicilská, která byla jedna a dvojka z ní šla udělat jen velmi těžko. Ale v Rozumu do kapsy jsme zjistili, že ji vydal Fridrich II. a byli jsme přesvědčeni, že ji udělil Přemyslu Otakarovi II. a dvojka byla na světě. Bylo to lehce násilné řešení, ale o jeho správnosti, jsme byli přsvědčeni. Naštěstí do všeho promluvily již zmíněné špagety. Čiko si musel odskočit a po návratu se okamžitě vytasil se správným řešením poslední cifry v jednotlivých rocích daných událostí.

A už to tu bylo znova, přes pole, srázem do údolí, přes potok a po čtyřech do kopce na kótu. To všechno v mlze s dohledem míň než deset metrů. Navíc v údolí Čiko zjistil, že někde nechal peněženku. Jít ji někam hledat bylo zcela zbytečné, vzhledem k tomu, kudy jsme šli. Nálada byla na bodu mrazu, ale nezbývalo nám nic jiného než pokračovat. Vyšplhali jsme se na kopec a zjistil jsme, že nevíme, kde jsme. Mlha a tma absolutně znemožňovaly jakoukoli orientaci vzhledem k okolnímu terénu. Prostředí silně připomínalo film Blair witch. Při obhlídce okolí jsme ale šifru našli.

Podle básničky na šifře jsme se rozhodli sejít na červenou a tam vyřešit zbytek šifry. Zase jsme zkoušeli všechno možné, především morseovku, ke které šifra sváděla nejvíce, ale nic nám nevycházelo. Rozhodli jsme se dojít k mlýnu, který byl na mapě necelý kilometr od nás a pokud tam šifru nenajdeme, zavolat si o nápovědu. U mlýna samozřejmě nic nebylo. Těsně před mlýnem jsme přešli potok po mostku. Vzhledem k povinému vybavení (jedny plavky a ručník na tým) a obsahu básničky v šifře zbytek týmu nenapadlo nic jiného, než že šifra je někde ve vodě pod mostkem. Jelikož jsem oním plavcem týmu byl právě já, začal jsem být neklidný. Přecijen potápění ve studené vodě, skoro po tmě ve čtyři ráno, není moje hobby. Rozhodli jsme se opět kontaktovat slečnu nápovědu. Ta byla mírně zaskočena dotazem, jestli je opravdu nutné se pro získání šifry někam potápět, ale ujistila mě, že není. Zkusili jsme ještě chvilku luštit, ale nikam jsme se nedostali. Znovu vytáčím slečnu a začínám mít pocit, že neděláme nic jiného, zvlášť, když mě zdraví: "Ahoj, to seš zas ty?". Odpovídám: "Ahoj, rád bych nápovědu". Z dálky v telefonu slyším: "Jó, tak ti to asi teda ještě vyřešený nemaj". Chci utrousit poznámku o časové logice mezi vyřešením šifry a potřebě nápovědy k šifře, ale pro tuto chvíli jsem se ovládl. Dostáváme nápovědu: morseovka. Pěkně děkuji za nápovědu, zavěšuju, nadávám .... a nadávám. Zkoušíme teda zase luštit, ale s tímhle prostě nehneme. No a tak voláme naší staré známé, ať nám řekně rovnou, kde to je. Ta se nás snaží ještě chvilku přemlouvat ať luštíme, ale nakonec povolí a my vyrážíme.

U studánky jsme vyzvedli další průchodovou šifru, která nás poslala do Mokré Lhoty. Na první ohledání jsme šifru nemohli najít, ale stačilo se posadit a protáhnout si krk. Změť čar a obdelníků byla jasná grafická šifra. Ke slovu se dostaly nůžky a co nevidět byla šifra vzorově naporcovaná. Godar objevil první písmena a potom už to šlo samo.

V Nových Hradech na nás dolehla první únavová krize. Neprobralo nás ani čikovo kafe, co chutnalo jak voda z brněnské přehrady ředěná savem. Posuvným kolečkem jsme točili na obě strany jak diví, ale výsledek se stále nedostavoval. Nezbývalo nic jiného, než použít osvědčený princip nápovědu. Tady nám nápověda snad poprvé řekla něco, na co bychom určitě nepřišli klíčem kódování bylo řešení páté šifry. Výsledný text rozluštěné šifry nás posílal na křížovou cestu s upozorněním pečlivě sledovat pozadí každého výjevu. Pokyny jsme splnili do puntíku a každý výjev patřičně okomentovali. I přes veškeré naděje, které jsme vkládali do hlavního hrdiny zobrazeného příběhu, hrdina pod nátlakem okolností své snažení vzdal. Podobný osud měl potkat i nás.

Šifra tvořená písmennou mřížkou 26x26 nabízela nejrůznější způsoby řešení. Jak už se ale u nás stávalo zvykem, žádný z námi zvolených způsobů nevyprodukoval nic smysluplného. Opět jsme museli kontaktovat help-desk. Na této šifře jsme dostali asi nejzáhadnější nápovědu ze všech: "Pravá a levá souřadnice". Zároveň jsme zjistili, že počet stanovišť není námi předpokládaných 12, ale 19. Vidina suchého oblečení, bot a jídla v cíli se vzdálila o dobrých šest hodin. Nápověda nám samozřejmě vůbec nepomohla, prože jsme žádné souřadnice neměli a tak jsme se rozhodli tuto šifru vzdát, zkusit další a pokud ani ta nevyjde, přesunout se do cíle na pivo a špekáčky a stihnout jediný autobus směrem domů, který z těchto končin v sobotu jel.

Další šifra byla opět průchozí a tak byl další postup jasný. Navíc náladu nám zpravila zpráva, že jeden z týmů našel Čikovu peneženku. Převlékli jsme se, někteří se vyzuli, jiní si přelepili nohy a dali suché ponožky a vyrazili jsme do Betlému.

Náladu nám zvedla i další šifra, která nám opět nezabrala víc jak pět minut a v tuto chvíli jsme byli rozhodnuti závod dokončit.

Při hledání další šifry jsme se trošku zdrželi, protože nebyla přímo na Kazatelně (skalní útvar), ale pod rozcestníkem, vzdáleným od pahorku necelých sto metrů. Způsob řešení šifry byl jasný od začátku jednotlivé díly roztříhat, poskládat přes sebe a přečíst proti světlu. Asi po čtvrt hodině různých kombinací jsme zjistili další stanoviště Bor, koupaliště. Vše napovídalo tomu, že moje plavky nezůstanou v sobotu suché. Nicméně vzhledem k počasí to nebyl až takový problém. Zde je nutné podotknout, že přesun mezi těmito dvěma stanovišti (asi 2km) nám zabral necelou hodinu, protože přímý postup byl znemožněn všude přítomnými keříčky obsypanými borůvkami, které musely být zkonzumovány.

Koupaliště bylo zklamáním, plavky zůstaly v batohu, šifra ležela na skluzavce. Čiko s Laire praktivcky okamžitě vyluštili šifru a šlo se k jeskyni.

Šifra u jeskyně byla jednoduchá, žel zdlouhavá. Po jejím vyřešení nám bylo jasné, že námi na startu zmiňované Toulovcovy maštale opravdu uvidíme. Cesta krásnou přírodou do maštalí je takměř nepopsatelná. V myší díře jsme našli předposlední šifru kvíz. S godarem jsme ji nechali řešit Laire s Čikem a šli jsme nafotit pár obrázků na památku. Kvíz byl hotov, ale co dál? Nenapadlo nás nic jiného, než naposled volat slečnu nápovědu, která nám sdělila, že pokud máme kvíz hotový, určitě víme kam jít. Tato informace nám stačila k určení polohy poslední šifry před cílem.

Polohu jsme určili, ale oběšence jsme i přes to minuli. Naštěstí nás doběhl jeden z organizátorů a nasměroval nás. Posledním úkolem bylo vymyslet báseň a přednést ji ogranizátorům. Cenzůrou prošla pouze následující verze:

Jsme Iontový stabilizátor,
nerozhodí nás žádný organizátor.
Nocí jsme prošli,
málem jsme pošli.
Nakonec Vávra Toulovec,
dostal pořádnej kopanec.
A teď rým jsem natáhli,
abysme do cíle dotáhli.

Hru jsme zdárně ukončili v sobotu kolem čtrvté hodiny odpoledne. V cíli jsme zjistili, že jsme první tým, který prošel celou hru a že ve hře už zůstavají jen tři jiné týmy. Zhodnoli jsme s organizátory hru, probrali jednotlivé šifry (především Levou a pravou souřadnici, které prý byly ze zadu naždého pomníku s výjem), vypili zasloužené pivo, snědli špekáčky, převlékli a přezuli se a odjeli do Pardubic na rychlík do Brna.

Tímto bych chtěl poděkovat oraganizátorům za velmi povedenou hru. Ikdyž se nám ledacos nezamlovalo, šifry byly pěkné a hlavně bez chyb. Plynulost celé hry byla podpořena dobře vymyšleným systémem nápověd a celý zážitek ze hry umocňovala nádherná krajina. Už se těšíme na další ročník. Jako poslední bych chtěl poděkovat za odvoz do Pardubic, bez kterého bychom se do Brna ještě v sobotu nejspíš nevrátili.

-flightman-

Těšíme se, že příští rok zůstanete přes noc :-) Snad vymyslíme ještě něco drsnějšího! A jinak stéle obdivujeme váš talent na scestná a přesto správná řešení :-D

nahoru

Název týmu: na Za nosem

Tož jsem se rozhodl napsat pár slov o tom, jak se měl Název týmu: na noční šifrovací hře Za nosem.

Nejdříve složení: Jarek Zůda, Dáša Kantorová, Marta Karabová a Jirka Syrový.

S oběma slečnami jsem se sešel v Brně ve vestibulu Hlavního nádraží o půl paté. Poté si šly koupit lístky (já jezdím vlakem zadarmo). No a ve čtvrt na šest jsme vyjeli do Pardubic. Tam jsme chvíli museli čekat, než dojede Jirka s autem. Za chvíli ale dojel, a tak jsme se vydali na cestu. Ta byla dost zajímavá, pěkně jsme se projeli po kruhovém objezdu a párkrát jsme taky zabloudili.

No ale kolem osmé jsme zdárně dojeli do Luže a od organizátorů jsme si vyzvedli mapku a úvodní sešitek. Čekali jsme první šifru, a ono nic. No nevadí, šli jsme do blízké restaurace a objednali si kofolu. Později také něco na jídlo. Ve 20.20 jsme už věděli, kde se nachází první šifra. A nastal problém. Nemohli jsme ji najít. No a pak jsme zjistili proč. Byla v jedné trubce zdi kostela, ale celkem hluboko, takže zvenku nebyla vidět.

No dobře, ve 21.15 jsme tedy získali první šifru. Hodně panáčů s vlajkami. Hmm, že by vlajková abeceda? Ne, to asi ne. Napadá nás rozdělení po 15 stupních, tak jdeme zkoumat. Pořád nic. Časem zavoláme o nápovědu. Hmm, úhly. Tož teda dík, no. Napadá mě sestavit tabulku četností jednotlivých úhlů. Ha, maximálně je 255 stupňů! A u 240 není nic! To by odpovídalo tomu, že tam je W a X! Tak přeměřuju pár prvních úhlů a je vidět, že to je zhruba po 10 stupních. Tak luštíme znova a vychází smysluplný text, cosi s Košumberkem (už si to nepamatuju). V klidu dojíme, dopijeme, zaplatíme a ve 23.10 odcházíme. Příště si už asi smaženou nivu nedám, zas nějak moc extra mi nechutnala. Ale porce dělají pořádné, nesnědl jsem to.

Tak nastává bloudění v Luži. Jdeme podle městských ukazatelů na Košumberk. Na jedné křižovatce přichází zrada! Není ukazatel a u hradu určitě nejsme! Naštěstí po chvíli najdem zelenou značku a jdeme radši po ní. Po chvíli nacházíme hrad a pak také šifru. Jen posun v abecedě, v 0.15 jsme našli a 0.25 odcházíme směrem do Janoviček. Prší.

Cesta je celkem obtížná. Naštěstí to ustojíme a jdeme po silnici. Sakra, pod jakým okapem hledat? Obcházíme pár baráků a nikde nic. Pak nás napadne jít po jedné cestě. Dáša a Jirka náhodně rožli baterku a v dáli jsme uviděli kostel. Že by tam? No tak tam jdem. A v 1.15 nacházíme! Jednoduché, spojovačka. Rozhodnem se, že půjdem na autobusovou zastávku, abychom nemuseli stát venku v dešti. Rychle spojím všechny body a co? Jakási divná změť! No fuj teda, co s tím? Všimli jsme si, že lichá čísla tvoří jakési kolečko. No ale jejich spojení nám nic nedává. Později si všimnu, že přeci jen něco tvoří. Jako by to byla mapová značka nějaké kaple. Zkusíme teda spojit sudá čísla. Hele, psacím písmem napsáno Brdo! Ve dvě hodiny máme vyluštěno. Jdeme na výlet do Brda. Tam se dostaneme až ve 2.45. Tiket sportky, náhodně pomíchaná čísla. Jdeme kroužkovat ty, co jsou na stejném místě. Nic to nedává. Pak zkoumáme, jaká čísla se opakují, jaká chybí, pořád nic. A hele, v čísle tiketu jsou patrné mezery. Když ta čísla přiřadím písmenům v abecedě, vychází zizka. Hele, odtud vychází šipka k Šanci. Marta pak najde v mapě, že kousek odtud jsou Žižkovy šance. Tak tam jdem. Vycházíme ve 3.20.

Jdem na Žižkovy šance. Nevíme kudy, protože jsme asi špatně odbočili. Tak teda jdem přímo do kopce. Je to teda zážitek. No ale zrovna když se rozhodujem,
jestli se nevrátit, začíná trochu svítat a je vidět, že vršek je už nedaleko. Tak vyrážíme a po chvíli jsme na okraji lesa. Vyrážíme směrem na východ. Samozřejmě špatně, protože jsme vylezli na špatném poli. Naštěstí jsme si toho všimli. Nacházíme šifru ve 4.30. Pár barevných lístečků s divnou změtí písmen. Našli jsme i text šifry. Hele, pár skupin délkově odpovídá těm v zadání. Ale co s tím? Nevíme, jak přiřadit ty skupiny se sedmi a osmi znaky. Dlouho si s tím lámeme hlavu. Taky jsme nemohli dlouho najít poslední skupinu znaků. Naštěstí jsme ji teda našli. Jirku napadne, že se podívá na barvy lístečků. Hele, každá je tam dvakrát! Takže přiřazujeme skupiny do políček. Ale jak to dekódovat? No ale to je taky jednoduché. Přiřadíme barvy těm skupinám písmen úplně nahoře. Vychází to přesně. Tak a co ty ostatní písmena? Hele, tohle mi připomíná název jedné obce tady kousek, Lhota u Skutče. Tak to tam dosadím a jedu dál. Postupně s Dášou nacházíme další obce. Pak udělám spojnice obcí označených stejnou barvou a všechny se setkávají u jednoho místa. Kostelík v Hlubočicích. V 6.10 vyrážíme.

Jdeme trochu oklikou, abychom zas nezabloudili. Proto dorážíme až v 7 hodin ráno. Dáša luští osmisměrku. Hmm, pěkná tajenka teda. Tudy cesta nevede. Pěkně
dík. Tak si aspoň vypíšem ta slova, co se tam vyskytla. Hele, Střítež bus! Tak tam jdem. Jen pět minut, pěkné.

V 7.40 jsme našli šifru. Jdem si někam sednout a už v průběhu zbytek týmu hází letopočty. Ale co s tím? Počítáme ciferné součty, další věci, furt nic. Navíc na mě doléhá spánková krize. No nic. Jirku napadlo, že by se mohla vzít  poslední cifry letopočtů. Protože i poslední písmena jsou jinou barvou. Hmm, 418,2, to by mohlo něco být. Že by kóta? No fakt že jo! tak v 8.25 jdem.

Sakra, nemůžem šifru najít! Hledáme dost dlouho, určitě jsme už byli na vrcholu a furt nic! Tak volám orgům, co jako s tím. No a že prej jakýsi dřevěný tyčky. Tak aspoň sbíráme borůvky. S Dášou se jdu projít a jdem i trochu dál na druhou stranu. Hele, tam je ještě vyšší kopec!!! Tak si jdem pro šifru. Našli jsme ji v deset. No pěkné, to bude asi na dlouho. Napadá nás, že by se to dalo udělat jako puzzle. No ale na druhý pohled je jasné, že tak asi ne. Pak taky morseovka s tím, že bude rozhodovat počet slabik a výraznější mezery budou mezery mezi písmeny. Taky nic. Zkoušíme různé kombinace a furt nic. Tak voláme o nápovědu. Morseovka. Už druhá nápověda a je nám k ničemu!!! Tak zkoušíme a zkoušíme a furt nic. O půl dvanácté voláme o řešení. A jdeme ke studánce.

Šifru jsme našli ve 12.10. Po cestě jsme potkali Frikulíny. Pěkný kompas. No napadá nás jediná věc. Asi se půjde vyznačeným směrem. Co s tou druhou ručkou? Že by vzdálenost? 1400 m. No asi jo. Vychází to přesně do Mokré Lhoty. Frikulíni jdou jinam, asi jsou ovlivněni organizátorskou SMS o autobusových spojích, které jasně vedou k Proseči, což je na druhou stranu. My se ale nedáme a jdem tam, kam nás navedla šifra.

Ve tři čtvrtě jsme došli na zastávku. Podíval jsem se a nikde nic. Tak jsme to asi vyluštili špatně. Hledáme ještě v okolí zastávky. Jirka si sedne uvnitř, zvedne hlavu a hele, je to tam. Jak to vidím, je mi jasné, co s tím a během minuty víme, kam dál.

Ve čtvrt na dvě jsme došli Nových hradů. Zase divná abeceda. Jirka spustil zase analýzu písmen a za chvíli říká, co by mohlo být A a co E atd. Protože některé spojky a předložky jsou jasné. Tak si píšu a po chvíli si všímám toho, že to je až příliš podobné té abecedě od Žižky. A taky že jo, je to úplně to stejný. Takže ve 13.45 máme a jdem na křížovou cestu.

Správnou cestu jsme ale nenašli, tak jdem trochu jinudy. No něco po druhé jsme našli padlého Krista a spolu s tím také zadání další šifry. Bohužel nevíme, co s tím. Na chvíli se u nás také zastavili orgové, a tak jsme zjistili, že odstartovalo jen 9 týmů a že už 3 vzdaly a poslední je těsně za námi. Pořád ale nemůžeme na nic přijít, a navíc holky musí ještě v sobotu odjet, protože mají zpáteční lístek. Marta navíc ještě musí odjet domů na Slovensko a Jirka vrátit auto. To nás vede k tomu, že se rozhodnem ukončit hru. Kdybychom věděli dřív, že bude možné jet až do neděle, určitě bychom si vzali aspoň řešení a jeli dál. No nevadí.

Jdem teda na autobus, pak do Pardubic. První vlak jsme nestihli, ale naštěstí do Brna to jezdí skoro každou hodinu. Nasedáme tedy do Pendolina a jedeme domů. S
vědomím, že šlo o velmi dobrou šifrovačku s dobrými nápady. Možná bych měl výtku k té šifře na Kozinci. Podle mě to bylo možná už moc překombinované. Jinak mě fakt nic nenapadá. Možná by nebylo špatné dopředu deklarovat, že pokud týmy budou chtít, bude možné luštit až do neděle. Pak bychom tomu uzpůsobili
další program. Ale jinak fakt výborné, těším se na další. A zase jsem si ověřil, že venkovní části se mi líbí víc, než městské.

original zde

Jako autor 8. šifry se stále podivuji nad tím, že ji rozlouskly jen některé týmy. Asi to opravdu nebylo tak jednoduché, jak jsem si myslel. I když jsme vlastně plánovali 8. stanoviště jako náročné a to se povedlo. Byla nabízena možnost spaní do neděle. Bylo to možná i schválně, aby došly jen týmy, které jsou schopny pro obdiv něco obětovat. Snad příště dojdete také ;-) A také mám rád radši přírodu než městské hry. Proto jsme se chtěli pokusit o další. Snad s úspěchem.

nahoru

ORGové: Jak to začalo a pokračovalo...

Jsem v přeplněném kupé ještě plnějšího vlaku. Sedím na té odporné koženkové sedačce a čekám, kdy se mi zase začnou pod tričkem nechutně potit záda. Zapnul jsem počítač s vidinou, že budu pracovat. A hle, ono není co. Iniciativa pracovat na nějakém studijním projektu je také nemožná, protože veškeré podklady jsou zapomenuty na zaprášeném stole kolejního pokoje. A co teď? … Spásná myšlenka, jak zapudit alespoň polovinu času, který strávím na dlouhé cestě ze školy domů. Dokud se mi nevybije ta prokletá baterie. Důležité je udělat první krok! Právě zvedám pomyslnou patu a píši úvod k příběhu o tom, jak se zrodila myšlenka na vlastní šifrovací hru. Už dlouho jsem chtěl seznámit účastníky a širokou veřejnost, která se náhodou dostane na tyto stránky, s historií a zákulisím našeho snažení. Takže za živé diskuze svých anonymních spolucestujících o cementu a účetnictví začínám své „vyprávění“.

 Vysokoškolské prázdniny k našemu velkému smutku končily. Vyjít ven jen v tričku s krátkým rukávem se dalo jen výjimečně a nezbývalo mnoho dní, aby nezačalo padat listí. Bylo pozdní září, houbařů čas. Na pozvání jsme vyrazili ke kamarádovi na chatu. Moc se nám tam líbilo. Bylo to příjemné zakončení prázdninové pohody. Zábava, soudek piva, skvělá parta, smaženice, noční koupání v lomu a výlety do přírody. Blízké okolí mě hlavně zaujalo. Krásné železnohorské lesy, skalní útvary přímo za chatou v chráněné krajinné oblasti Toulavcovy maštale. Krajina stvořená pro trávení volného času a k odpočinku. Pro výlety jak po vlastních nohou tak po síti dobře značených regionálních cyklostezek.

 Probudili jsme se do svěžího rána. Otevřeným oknem se do pokoje neslo šumění lesa a zpěv ptáků. Bylo slunečné zářijové ráno. Někteří ještě spali po prohýřené noci. My ostatní jsme se rozhodli podniknout výlet po okolí v doprovodu našeho hostitele. Ponořili jsme se do hlouby rozlehlých lesů. Rozhlíželi jsme se po okolí, dýchali čerstvý vzduch aromatizovaný všudypřítomným jehličím a našlapovali jsme do měkké půdy. Byl jsem uchvácen. Kamenné útvary mě braly dech. Nad členitostí terénu by zaplesalo srdce každého lesního dobrodruha. Zvláště pak nutno vyzdvihnout skalní vyhlídku zvanou Kazatelna, která se vyvyšuje nad okolní stromy a člověk se na ní cítí jako trosečník na pustém kamenném ostrově uprostřed zeleného oceánu. Mohli jsme i vidět opracované skalnaté útvary podle Franze Knölla. Po zastávce na Polance jsem vyslovil osudnou větu: „Tady je tak krásně! Sem by se mělo podívat víc lidí.“ Jediné řešení, které mě v tu chvíli napadlo bylo, přilákat je zorganizováním šifrovací hry. A nápad, v tu chvíli spíše zábavný než vážný, se nám stal potravou na celý zbytek výletu. Začali jsme chrlit různé více či méně stupidní nápady na téma šifry a jejich umístění. Při míjení stálého stánku s prodejem ryb už padaly návrhy o jeho pronajmutí a prodejem ryb, v jejíž útrobách by se ukrývala tajná zpráva. Ty ryby by byly (co je to za natvrdlé slovní spojení?) samozřejmě umělé. Ale nesmírně nás zaujala představa jejich prodeje a simulace usmrcování nevinného tvora, ve světe zvířat skautského rekordmana v jednom z bobříků, před nevěřícnými zraky „nakupujících“ účastníků (stále je řeč o maketě!). Cesta vedla dále to malého městečka Nové hrady s několika historickými památkami, které pro nás byly nemalou inspirací. Nejúchvatnější však byl zrekonstruovaný secesní zámek. Neodolali jsme a navštívili jeho interiér – konkrétně zámeckou restauraci. Z té já osobně moc úchvatné zážitky nemám. Objednal jsem si smažený hermelín. Sliny se mi na něj sbíhaly v očekávání panské pochoutky. Do teď mně ale nebylo objasněno, jak se mohl do osmažené strouhanky dostat studený a převážně syrový Král sýrů. Po stížnosti na kuchaře a ztrapnění spoluosazenstva našeho stolu jsme s velikou radostí odcházeli. Naše cesta pokračovala dál a sestoupili jsme do údolí zpět, směrem k Toulovcovým maštalím. Minuli jsme táborovou osadu s pěknou hlídkovou věží a pokračovali jsme k Satanově studánce. V této části cesty se odehrál nejklíčovější okamžik pro celou hru. Nastala pře o název hry. Název měl splňovat několik požadavků: krátký a dobře zapamatovatelný, nesměl se podobat názvu některé z existujících her, měl vystihovat filozofii toho, co zastupoval a neměl být vázán pouze k noci. Po stupidních a úsměvných návrzích jako Buzola, Táhni dál, Cestou necestou se začaly objevovat i schopnější nápady ale po vyslovení spojení „přímo za nosem“ bylo hned jasno. Jednohlasně byl zvolen nynější název a v hlavě se začaly rodit představy jednoduchého a korespondujícího loga, které samozřejmě nesmí chybět. Tyto náročné úvahy nás zřejmě intelektuálně zcela vyčerpaly a v následující půl hodině jsme nebyli schopni najít onu Satanovu studánku. Zjistili jsme, že chyba nebyla na naší straně. Byla v mapě nepřesně zakreslena a na utajeném ukazateli se nejmenovala podle vládce pekel, ale podle Šatana. Studánka nalezena. S konečnou platností jsme podle nápisu na samotné studánce zjistili, že se jedná o Šatonovu studánku. Pokračovali jsme dále lesem s příjemným svěžím vzduchem a množstvím hub.

Po příjezdu domů po náročném víkendu, kdy byla hlavním tématem diskuze o nalezeném plánu, začaly se okamžitě připravovat internetové stránky. Netrvalo to dlouho a nová logicko-orientační hra se objevila v Kalendáři šifrovacích her.

Přípravy plné nadšení byly v plném proudu, přestože byl teprve podzim. Naplánovala se trasa s několika variantami pro případ nevhodného terénu, rozpočítávalo se vhodné umístění šifer a strategie jejich náročnosti. Cílem bylo, vyjít účastníkům co nejvíce vstříc. Proto byl vytvořen přátelský systém nápověd, který dává možnost dojít celou hru i těm nejslabším týmům. Na webu jsme zveřejnili anketu pro datum startu, které mělo být ke konci školního roku. Důvod byl jasný – bude po zkouškách, příjemnější je bloudit v teple a nekoná se žádná podobná hra. Proti mluvil odjezd některých potencionálních účastníků na dovolené. Po výběru startovního místa v majestátním městečku Luže a po zjištění dojezdových vzdáleností jsme přidali další anketu, která se zvědavě vyptávala, jak daleko jsou účastníci ochotni za hrou dojíždět.

 Je jaro. Sníh taje, tráva se začíná zelenat po zimním spánku a my jsme nedočkaví. Hotovy jsou téměř všechny šifry, nebo je aspoň znám náznak jejich systému. Zbývá prozkoumat první část zamýšlené trasy (druhá půle byla vedena po trase podzimní procházky). Vyrazili jsme autem do Luže. Bylo zatažené ale příjemné počasí. K odpoledni na nás i vykouklo slunko. Jdeme po naplánované trase. Zapisujeme poznámky a přesnou délku trasy. Nalézáme přesná umístění šifer neviditelná oku náhodného kolemjdoucího ale zjistitelná osvícenému luštitelovi. U Košumberku nenalézáme žádné vhodné místo. V úvahu připadá zamřížované okno chátrajícího statku. Jdeme dál a pod rozcestníkem v lese nalézáme skvělé místo – kamenný tunýlek. Okno se škrtá! Je poměrně vlhko a cesta strmou lesní pěšinou je dosti kluzká. Říkáme si, že za deště by to byla zajímavá terénní klouzačka. Pokračujeme dále. Navštěvujeme torzo bývalého mlýnu utopeného v kopřivách. Drápeme se nejstrmějším směrem na Žižkovy šance. Po cestě zakreslené v mapě není v terénu ani památky. Po krátké cestě lesem objevujeme v korunách stromů boudu stlučenou z prken a vtipkujeme o střetu účastníků hry s rozjařenou omladinou obývající v pateční večer tento úkryt. Postupujeme dále vzhůru lesem. Někdy se už plazíme ale jsme stále výš a výš. Pod klacíky a šiškami nám ujíždějí nohy a jeden z účastníků naší výpravy si stěžuje, pokud trasu povedeme tudy, odmítá s námi organizovat hru a v cílu poslouchat námitky účastníků. Prý by se mi také nelíbilo, kdyby mě takhle někdo vláčel lesem. Nemohl jsem s ním souhlasit. Přesto jsme, po nalezení valu a prozkoumání terénu nalezli příjemnější cestu a tuto jsme později zanesli do šifry jako doporučenou k použití…s úspěšnější mezi účastníky se přesto stala krkolomnější varianta. Dále jsme obdivovali jen zuřivého hlídacího psa, vkusný plot ze železničních pražců a modravou kapličku. Při sestupu z Kozince jsme zakusili adrenalinu při střetu s místními psy. Vyrazili na místo minulého panského sídla v Nových hradech. Sice na vyvýšeninu nad zámkem. Prozkoumali jsme křížovou cestu a přemýšleli, jak by se dala zhodnotit ve hře. V bujném porostu jsme pracně našli poslední stojící zeď po zhrouceném hradě, pokochali se výhledem do okolí a započali cestu zpět do Luže. Cesta po silnici už neubíhala tak dobře jako v přírodě, přesto jsme vytrvali až do cíle, kde nás čekal nádherný pohled na monumentální kostel osvícený odpoledním sluncem.

 A nastaly závěrečné práce. Šifry se mohly dotvářet do konečné podoby, ověřovala se jejich správnost a luštitelnost a rozhodovaly se poslední organizační body. Panovaly dva extrémní názory na kvalitu hry. Jeden byl, že hra je velice lehká a první účastníci k nám dorazí pár hodin po půlnoci. Názor oponující, že trasa je velice dlouhá a vyčerpávající a stanovišť není málo. Snažili jsme se proto vhodně prostřídat náročné a „průchozí“ šifry. Rozběhla se registrace. Počet týmů nebyl valný a leckterý organizátor by svěsil hlavu, ale my, bez nároku na honorář, jsme se nechtěli vzdát svého vymyšleného úkolu. Přihlásilo se 15 soutěžících týmů. Přijali jsme to jako počet, který nám naprosto vyhovuje. Teď už jen zbývalo nakopírovat celý balík papírů a čekat, kolik týmu opravdu zaujala nově vzniklá hra. Účast nám potvrdilo pouhých 6 týmů.

 Den před dnem D. Dopoledne jsme uspořádali nákup cílového občerstvení a přijeli na cílové místo. Vynosili zásoby jídla na několik dní a pitiva pro účastníky. Zprovoznili jsme sud s pivem a zahájili válečnou poradu. Rozdělili jsme úkoly na následující den a s velkým očekáváním jsme šli spát. Ráno bylo plné zábavy. Vycpali jsme trávou oběšence na předposlední stanoviště, rozpletli tažné lano, rozdělili šifry, upřesnili podávání nápověd a nabili nápovědní telefony. Náhle se začalo kazit počasí a my jsme s úsměvem typovali kolik týmů přijede a kolik bude minimální mezní počet pro uskutečnění hry. Volalo nám několik týmů, že přijedou dříve, jiní že později. Vyjeli jsme k Luži. Zaparkovali u konzumu a spatřili kolemjdoucí podezřelý hlouček s batohy a Kariho matkami. Dva z nás se vydali na náměstí zapisovat startující týmy a druzí dva nasedli na kolo se zásobou papírů. Další popis bude pouze mýma očima.

 Začínalo pršet. Rozjeli jsme se okamžitě ke kostelu a umístili historicky první šifru nové šifrovací hry. U Košumberku jsme zjistili, že lesní pěšinka je opravdu velice kluzká, jak jsme předpokládali při prohlídce trasy. Na kole by nebyla sjízdná ani za sucha. Vydáváme se tedy okolo, ale neméně pohodlnou stezkou. Už prší ale nás, s prvními účastníky hry v zádech, nesmí nic zastavit. Ještě že plánované skrýše počítali s možností deště. Jedeme doporučenou cestou na Žižkovy šance (kterou při hře zřejmě nikdo nevyužil), projíždíme kalužemi a ostrá mokrá stébla trávy nás bičují do nohou. Při každém šlápnutí do pedálu se nám ždímají nasáklé ponožky. U Žižky rozvěšujeme části šifry a pokračujeme v cestě. O kus dále zvoní telefon. Je to nápověda, která se svěřuje s první stížností Iontového stabilizátoru (a nemela byt poslední :-). Pak volám do cíle a dostává se mi více potěšující zpráva. Týmů už je pět a přijeli i ty, co účast nepotvrdili. Také nám volal farář poutního kostela v Luži se strachem o svěřenou duchovní památku, kolem které se pohybovaly podezřelé osoby. Se spokojeným úsměvem vyrážíme dál. I výšlap na Kozinec musíme absolvovat jako to čeká soutěžící. V Nových Hradech se naše cesta pomalu noří do tmy. Noční hra jak má být :-) Za Betlémem nás čeká brodění potoka a cesta ke Kazatelně je na kole velmi náročná. Při sbírání šifer za světla, jsem nepochopil, jak jsme ji mohli zdolat na kole. Byla tu úzká pěšinka s nesčetnými vystupujícími kořeny. Zvláště za tmy to musela být past pro cyklisty. Asi nám napomáhala překonat tyto překážky nějaká záhadná síla. O půlnoci jsme dorazili do cílového místa a vyrazili pěšky umístit na strom oběšence a poslední šifru do Toulovcových maštalí. Ve dvě hodiny nočního času začala organizátorská zábava. Monitoring týmů, odposlouchání telefonátů o nápovědu a sázky na vítěze a poražené. Také počítání mezivýsledků a radost z lítého boje o první místa…i když samotné týmy o svém pořadí v lese nevěděli zhola nic.

 Ve 3 hodiny jsme podnikli první průzkum terénu. Šifry na Nových Hradech (12. stanoviště z 19ti) byly téměř v kompletním počtu. Zkontrolovali jsme svíčky na Betlémě a po té se stala snad nejnapínavější událost hry. Při otáčení auta se to ocitlo zpola mimo vozovku. Nastalo vyprošťování ve dvou lidech aby vůz neskončil navždy v blízkém potoce. Další výjezd za účastníky se konal kolem oběda. Zatímco náš řidič odvážel jednoho člena týmu „Jeníčci“, my v Nových Hradech zastihli zoufalý „Název týmu“ a zjistili, že polovina týmů se dostala až sem. Dorazili jsme do cíle, kde už byl „frikulín“. Ne však jako vítězný tým. Po odvozu frikulína nastala další komplikace. Před Jeníčky někdo zcizil šifru na 15. stanovišti. Vyřešili jsme to tedy operativně. Pak s veselím došel zmožený „Iontový stabilizátor“ – první tým, který prošel celou trasu hry. Při své bilanci trestných bodů sice na nejvyšší bednu nedosáhli, ale přežili! Vychutnali zasloužené pivo, opekli špekáčky, probrali s námi zážitky. Pak absolvovali stresující cestu organizátorským autem na Pardubické nádraží. Mezi tím jsem byl informován, že do cíle dorazil tým „Uvidíme…“ a vítězní Jeníčci, kteří byli po přednesu povinné básně dekorováni slušivým logem hry. S těmi jsme pak strávili večer u piva a ohně. Jako jediní účastníci přespali v cílových prostorách a ráno byli zavezeni na nádraží do Skutče.

 A nastaly opět povinnosti. Objet trasu a sesbírat šifry, uklidit a k nedělnímu večeru se rozjet do svých domovů plni vzpomínek a s pocitem, že se nám to snad podařilo a pod tlakem účastníků uspořádáme snad stejně kvalitní další ročník. Jestli jsi dočetl až sem, jsi obdařen jedním z předpokladů pro takovouto hru ;-) Hlavní Org v. r.

nahoru