ORGové: Jak to začalo a pokračovalo...

Jsem v přeplněném kupé ještě plnějšího vlaku. Sedím na té odporné koženkové sedačce a čekám, kdy se mi zase začnou pod tričkem nechutně potit záda. Zapnul jsem počítač s vidinou, že budu pracovat. A hle, ono není co. Iniciativa pracovat na nějakém studijním projektu je také nemožná, protože veškeré podklady jsou zapomenuty na zaprášeném stole kolejního pokoje. A co teď? … Spásná myšlenka, jak zapudit alespoň polovinu času, který strávím na dlouhé cestě ze školy domů. Dokud se mi nevybije ta prokletá baterie. Důležité je udělat první krok! Právě zvedám pomyslnou patu a píši úvod k příběhu o tom, jak se zrodila myšlenka na vlastní šifrovací hru. Už dlouho jsem chtěl seznámit účastníky a širokou veřejnost, která se náhodou dostane na tyto stránky, s historií a zákulisím našeho snažení. Takže za živé diskuze svých anonymních spolucestujících o cementu a účetnictví začínám své „vyprávění“.

 Vysokoškolské prázdniny k našemu velkému smutku končily. Vyjít ven jen v tričku s krátkým rukávem se dalo jen výjimečně a nezbývalo mnoho dní, aby nezačalo padat listí. Bylo pozdní září, houbařů čas. Na pozvání jsme vyrazili ke kamarádovi na chatu. Moc se nám tam líbilo. Bylo to příjemné zakončení prázdninové pohody. Zábava, soudek piva, skvělá parta, smaženice, noční koupání v lomu a výlety do přírody. Blízké okolí mě hlavně zaujalo. Krásné železnohorské lesy, skalní útvary přímo za chatou v chráněné krajinné oblasti Toulavcovy maštale. Krajina stvořená pro trávení volného času a k odpočinku. Pro výlety jak po vlastních nohou tak po síti dobře značených regionálních cyklostezek.

 Probudili jsme se do svěžího rána. Otevřeným oknem se do pokoje neslo šumění lesa a zpěv ptáků. Bylo slunečné zářijové ráno. Někteří ještě spali po prohýřené noci. My ostatní jsme se rozhodli podniknout výlet po okolí v doprovodu našeho hostitele. Ponořili jsme se do hlouby rozlehlých lesů. Rozhlíželi jsme se po okolí, dýchali čerstvý vzduch aromatizovaný všudypřítomným jehličím a našlapovali jsme do měkké půdy. Byl jsem uchvácen. Kamenné útvary mě braly dech. Nad členitostí terénu by zaplesalo srdce každého lesního dobrodruha. Zvláště pak nutno vyzdvihnout skalní vyhlídku zvanou Kazatelna, která se vyvyšuje nad okolní stromy a člověk se na ní cítí jako trosečník na pustém kamenném ostrově uprostřed zeleného oceánu. Mohli jsme i vidět opracované skalnaté útvary podle Franze Knölla. Po zastávce na Polance jsem vyslovil osudnou větu: „Tady je tak krásně! Sem by se mělo podívat víc lidí.“ Jediné řešení, které mě v tu chvíli napadlo bylo, přilákat je zorganizováním šifrovací hry. A nápad, v tu chvíli spíše zábavný než vážný, se nám stal potravou na celý zbytek výletu. Začali jsme chrlit různé více či méně stupidní nápady na téma šifry a jejich umístění. Při míjení stálého stánku s prodejem ryb už padaly návrhy o jeho pronajmutí a prodejem ryb, v jejíž útrobách by se ukrývala tajná zpráva. Ty ryby by byly (co je to za natvrdlé slovní spojení?) samozřejmě umělé. Ale nesmírně nás zaujala představa jejich prodeje a simulace usmrcování nevinného tvora, ve světe zvířat skautského rekordmana v jednom z bobříků, před nevěřícnými zraky „nakupujících“ účastníků (stále je řeč o maketě!). Cesta vedla dále to malého městečka Nové hrady s několika historickými památkami, které pro nás byly nemalou inspirací. Nejúchvatnější však byl zrekonstruovaný secesní zámek. Neodolali jsme a navštívili jeho interiér – konkrétně zámeckou restauraci. Z té já osobně moc úchvatné zážitky nemám. Objednal jsem si smažený hermelín. Sliny se mi na něj sbíhaly v očekávání panské pochoutky. Do teď mně ale nebylo objasněno, jak se mohl do osmažené strouhanky dostat studený a převážně syrový Král sýrů. Po stížnosti na kuchaře a ztrapnění spoluosazenstva našeho stolu jsme s velikou radostí odcházeli. Naše cesta pokračovala dál a sestoupili jsme do údolí zpět, směrem k Toulovcovým maštalím. Minuli jsme táborovou osadu s pěknou hlídkovou věží a pokračovali jsme k Satanově studánce. V této části cesty se odehrál nejklíčovější okamžik pro celou hru. Nastala pře o název hry. Název měl splňovat několik požadavků: krátký a dobře zapamatovatelný, nesměl se podobat názvu některé z existujících her, měl vystihovat filozofii toho, co zastupoval a neměl být vázán pouze k noci. Po stupidních a úsměvných návrzích jako Buzola, Táhni dál, Cestou necestou se začaly objevovat i schopnější nápady ale po vyslovení spojení „přímo za nosem“ bylo hned jasno. Jednohlasně byl zvolen nynější název a v hlavě se začaly rodit představy jednoduchého a korespondujícího loga, které samozřejmě nesmí chybět. Tyto náročné úvahy nás zřejmě intelektuálně zcela vyčerpaly a v následující půl hodině jsme nebyli schopni najít onu Satanovu studánku. Zjistili jsme, že chyba nebyla na naší straně. Byla v mapě nepřesně zakreslena a na utajeném ukazateli se nejmenovala podle vládce pekel, ale podle Šatana. Studánka nalezena. S konečnou platností jsme podle nápisu na samotné studánce zjistili, že se jedná o Šatonovu studánku. Pokračovali jsme dále lesem s příjemným svěžím vzduchem a množstvím hub.

Po příjezdu domů po náročném víkendu, kdy byla hlavním tématem diskuze o nalezeném plánu, začaly se okamžitě připravovat internetové stránky. Netrvalo to dlouho a nová logicko-orientační hra se objevila v Kalendáři šifrovacích her.

Přípravy plné nadšení byly v plném proudu, přestože byl teprve podzim. Naplánovala se trasa s několika variantami pro případ nevhodného terénu, rozpočítávalo se vhodné umístění šifer a strategie jejich náročnosti. Cílem bylo, vyjít účastníkům co nejvíce vstříc. Proto byl vytvořen přátelský systém nápověd, který dává možnost dojít celou hru i těm nejslabším týmům. Na webu jsme zveřejnili anketu pro datum startu, které mělo být ke konci školního roku. Důvod byl jasný – bude po zkouškách, příjemnější je bloudit v teple a nekoná se žádná podobná hra. Proti mluvil odjezd některých potencionálních účastníků na dovolené. Po výběru startovního místa v majestátním městečku Luže a po zjištění dojezdových vzdáleností jsme přidali další anketu, která se zvědavě vyptávala, jak daleko jsou účastníci ochotni za hrou dojíždět.

 Je jaro. Sníh taje, tráva se začíná zelenat po zimním spánku a my jsme nedočkaví. Hotovy jsou téměř všechny šifry, nebo je aspoň znám náznak jejich systému. Zbývá prozkoumat první část zamýšlené trasy (druhá půle byla vedena po trase podzimní procházky). Vyrazili jsme autem do Luže. Bylo zatažené ale příjemné počasí. K odpoledni na nás i vykouklo slunko. Jdeme po naplánované trase. Zapisujeme poznámky a přesnou délku trasy. Nalézáme přesná umístění šifer neviditelná oku náhodného kolemjdoucího ale zjistitelná osvícenému luštitelovi. U Košumberku nenalézáme žádné vhodné místo. V úvahu připadá zamřížované okno chátrajícího statku. Jdeme dál a pod rozcestníkem v lese nalézáme skvělé místo – kamenný tunýlek. Okno se škrtá! Je poměrně vlhko a cesta strmou lesní pěšinou je dosti kluzká. Říkáme si, že za deště by to byla zajímavá terénní klouzačka. Pokračujeme dále. Navštěvujeme torzo bývalého mlýnu utopeného v kopřivách. Drápeme se nejstrmějším směrem na Žižkovy šance. Po cestě zakreslené v mapě není v terénu ani památky. Po krátké cestě lesem objevujeme v korunách stromů boudu stlučenou z prken a vtipkujeme o střetu účastníků hry s rozjařenou omladinou obývající v pateční večer tento úkryt. Postupujeme dále vzhůru lesem. Někdy se už plazíme ale jsme stále výš a výš. Pod klacíky a šiškami nám ujíždějí nohy a jeden z účastníků naší výpravy si stěžuje, pokud trasu povedeme tudy, odmítá s námi organizovat hru a v cílu poslouchat námitky účastníků. Prý by se mi také nelíbilo, kdyby mě takhle někdo vláčel lesem. Nemohl jsem s ním souhlasit. Přesto jsme, po nalezení valu a prozkoumání terénu nalezli příjemnější cestu a tuto jsme později zanesli do šifry jako doporučenou k použití…s úspěšnější mezi účastníky se přesto stala krkolomnější varianta. Dále jsme obdivovali jen zuřivého hlídacího psa, vkusný plot ze železničních pražců a modravou kapličku. Při sestupu z Kozince jsme zakusili adrenalinu při střetu s místními psy. Vyrazili na místo minulého panského sídla v Nových hradech. Sice na vyvýšeninu nad zámkem. Prozkoumali jsme křížovou cestu a přemýšleli, jak by se dala zhodnotit ve hře. V bujném porostu jsme pracně našli poslední stojící zeď po zhrouceném hradě, pokochali se výhledem do okolí a započali cestu zpět do Luže. Cesta po silnici už neubíhala tak dobře jako v přírodě, přesto jsme vytrvali až do cíle, kde nás čekal nádherný pohled na monumentální kostel osvícený odpoledním sluncem.

 A nastaly závěrečné práce. Šifry se mohly dotvářet do konečné podoby, ověřovala se jejich správnost a luštitelnost a rozhodovaly se poslední organizační body. Panovaly dva extrémní názory na kvalitu hry. Jeden byl, že hra je velice lehká a první účastníci k nám dorazí pár hodin po půlnoci. Názor oponující, že trasa je velice dlouhá a vyčerpávající a stanovišť není málo. Snažili jsme se proto vhodně prostřídat náročné a „průchozí“ šifry. Rozběhla se registrace. Počet týmů nebyl valný a leckterý organizátor by svěsil hlavu, ale my, bez nároku na honorář, jsme se nechtěli vzdát svého vymyšleného úkolu. Přihlásilo se 15 soutěžících týmů. Přijali jsme to jako počet, který nám naprosto vyhovuje. Teď už jen zbývalo nakopírovat celý balík papírů a čekat, kolik týmu opravdu zaujala nově vzniklá hra. Účast nám potvrdilo pouhých 6 týmů.

 Den před dnem D. Dopoledne jsme uspořádali nákup cílového občerstvení a přijeli na cílové místo. Vynosili zásoby jídla na několik dní a pitiva pro účastníky. Zprovoznili jsme sud s pivem a zahájili válečnou poradu. Rozdělili jsme úkoly na následující den a s velkým očekáváním jsme šli spát. Ráno bylo plné zábavy. Vycpali jsme trávou oběšence na předposlední stanoviště, rozpletli tažné lano, rozdělili šifry, upřesnili podávání nápověd a nabili nápovědní telefony. Náhle se začalo kazit počasí a my jsme s úsměvem typovali kolik týmů přijede a kolik bude minimální mezní počet pro uskutečnění hry. Volalo nám několik týmů, že přijedou dříve, jiní že později. Vyjeli jsme k Luži. Zaparkovali u konzumu a spatřili kolemjdoucí podezřelý hlouček s batohy a Kariho matkami. Dva z nás se vydali na náměstí zapisovat startující týmy a druzí dva nasedli na kolo se zásobou papírů. Další popis bude pouze mýma očima.

 Začínalo pršet. Rozjeli jsme se okamžitě ke kostelu a umístili historicky první šifru nové šifrovací hry. U Košumberku jsme zjistili, že lesní pěšinka je opravdu velice kluzká, jak jsme předpokládali při prohlídce trasy. Na kole by nebyla sjízdná ani za sucha. Vydáváme se tedy okolo, ale neméně pohodlnou stezkou. Už prší ale nás, s prvními účastníky hry v zádech, nesmí nic zastavit. Ještě že plánované skrýše počítali s možností deště. Jedeme doporučenou cestou na Žižkovy šance (kterou při hře zřejmě nikdo nevyužil), projíždíme kalužemi a ostrá mokrá stébla trávy nás bičují do nohou. Při každém šlápnutí do pedálu se nám ždímají nasáklé ponožky. U Žižky rozvěšujeme části šifry a pokračujeme v cestě. O kus dále zvoní telefon. Je to nápověda, která se svěřuje s první stížností Iontového stabilizátoru (a nemela byt poslední :-). Pak volám do cíle a dostává se mi více potěšující zpráva. Týmů už je pět a přijeli i ty, co účast nepotvrdili. Také nám volal farář poutního kostela v Luži se strachem o svěřenou duchovní památku, kolem které se pohybovaly podezřelé osoby. Se spokojeným úsměvem vyrážíme dál. I výšlap na Kozinec musíme absolvovat jako to čeká soutěžící. V Nových Hradech se naše cesta pomalu noří do tmy. Noční hra jak má být :-) Za Betlémem nás čeká brodění potoka a cesta ke Kazatelně je na kole velmi náročná. Při sbírání šifer za světla, jsem nepochopil, jak jsme ji mohli zdolat na kole. Byla tu úzká pěšinka s nesčetnými vystupujícími kořeny. Zvláště za tmy to musela být past pro cyklisty. Asi nám napomáhala překonat tyto překážky nějaká záhadná síla. O půlnoci jsme dorazili do cílového místa a vyrazili pěšky umístit na strom oběšence a poslední šifru do Toulovcových maštalí. Ve dvě hodiny nočního času začala organizátorská zábava. Monitoring týmů, odposlouchání telefonátů o nápovědu a sázky na vítěze a poražené. Také počítání mezivýsledků a radost z lítého boje o první místa…i když samotné týmy o svém pořadí v lese nevěděli zhola nic.

 Ve 3 hodiny jsme podnikli první průzkum terénu. Šifry na Nových Hradech (12. stanoviště z 19ti) byly téměř v kompletním počtu. Zkontrolovali jsme svíčky na Betlémě a po té se stala snad nejnapínavější událost hry. Při otáčení auta se to ocitlo zpola mimo vozovku. Nastalo vyprošťování ve dvou lidech aby vůz neskončil navždy v blízkém potoce. Další výjezd za účastníky se konal kolem oběda. Zatímco náš řidič odvážel jednoho člena týmu „Jeníčci“, my v Nových Hradech zastihli zoufalý „Název týmu“ a zjistili, že polovina týmů se dostala až sem. Dorazili jsme do cíle, kde už byl „frikulín“. Ne však jako vítězný tým. Po odvozu frikulína nastala další komplikace. Před Jeníčky někdo zcizil šifru na 15. stanovišti. Vyřešili jsme to tedy operativně. Pak s veselím došel zmožený „Iontový stabilizátor“ – první tým, který prošel celou trasu hry. Při své bilanci trestných bodů sice na nejvyšší bednu nedosáhli, ale přežili! Vychutnali zasloužené pivo, opekli špekáčky, probrali s námi zážitky. Pak absolvovali stresující cestu organizátorským autem na Pardubické nádraží. Mezi tím jsem byl informován, že do cíle dorazil tým „Uvidíme…“ a vítězní Jeníčci, kteří byli po přednesu povinné básně dekorováni slušivým logem hry. S těmi jsme pak strávili večer u piva a ohně. Jako jediní účastníci přespali v cílových prostorách a ráno byli zavezeni na nádraží do Skutče.

 A nastaly opět povinnosti. Objet trasu a sesbírat šifry, uklidit a k nedělnímu večeru se rozjet do svých domovů plni vzpomínek a s pocitem, že se nám to snad podařilo a pod tlakem účastníků uspořádáme snad stejně kvalitní další ročník. Jestli jsi dočetl až sem, jsi obdařen jedním z předpokladů pro takovouto hru ;-) Hlavní Org v. r.